STARTér : Radost z poctivé práce

Příběhy podnikatelů, se kterými se setkáváme v našem nadačním programu, jsou různé, jedno však mají společné - odvahu a odhodlání plnit si své sny. Adéla roky pracovala v korporátu, pak přišly děti, stěhování, změna priorit i životního stylu. A najednou byl dosavadní profesní život neudržitelný. A tak vystudovaná pedagožka zasedla znovu do školních lavic a absolvovala rekvalifikaci na čalounici. Úspěšně absolvovala rekvalifikační zkoušky, obdržela výuční list v oboru čalounění klasickou i moderní technologií, čalounění židlí, výroba matrací a čalounění dveří. K vystudovanému oboru český jazyk – francouzský jazyk přidala i dovednosti z úplně jiného soudku.

Podporu z našeho nadačního programu využila k zakoupení potřebného vybavení. Když se podíváte dnes na její facebookový profil, hned vám bude jasné, že na trhu si její poctivá práce a precizní provedení našly svoje místo.

Vzpomenete si, kdy vás poprvé napadlo, že byste mohla být čalounicí a proč?

Byla to velká náhoda. V tu dobu už jsem za sebou měla 10+ let v korporátu s pocitem, že je to sice fajn kariéra se spoustou možností, ale vlastně vím, že nerezonuje s mou podstatou. Že bych chtěla něco jiného, ale nemohla jsem přijít na to, co. Moje švagrová v tu dobu hledala čalouníka na opravu dvou křesílek. A nemohla nikoho najít, všichni oslovení pražští čalouníci buď nereagovali, nebo měli volno až za půl roku. A na mě vyskočila upoutávka na čalounický kurz – přijď a udělej si sám. A v tu chvíli mi to udělalo v hlavě cvak. Bylo to přesně to, co jsem hledala. Práce, která má smysl, která je vidět. Krásná naplňující práce rukama. Práce na volné noze, podle vlastních pravidel. Práce, která je žádaná, která je „skutečná“, a která je v souladu s mým ekologickým smýšlením. Tak jsem kurz vzala jako zkoušku a vyplnění čekání, než budu v novém školním roce moct nastoupit do učení.

Co vás na práci s textiliemi a materiály baví nejvíc?  

Baví mě, jak z ničeho vznikne něco. Jak z kusu látky a molitanů pod mýma rukama vzniká něco nového a krásného.

Jaké největší moudro jste si odnesla z rekvalifikačního kurzu?

„Čalounění je o trpělivém předělávání“. To si říkám vždycky, když se něco nepovede a vracím se. Stojí to za to, vypárat švy, vytahat spony. Výsledný pocit dobře odvedené práce zahřeje víc než rychlé provedení.

Jaký byl váš první čalouněný kus a co pro vás znamená?

První jsem přečalounila křesílka v tom zkusmém kurzu. A byl to obrovský pocit satisfakce, že jsem něco takového dokázala. Že po spoustě let ve světě, kde výsledky mé práce šly odstranit vymazáním mého profilu ve firmě, je tu najedou křeslo, které bude desítky let sloužit.

Měla jste nějaký moment, kdy jste si říkala "že jsem se do toho pouštěla"? Jak jste ho překonala?

Vlastně ne. Neříkám, že nemám těžké chvíle. Chvíle, kdy se nedaří, kdy nevím, jak dál. Ale oproti mé dřívější kariéře vím, že tady jsem správně. Že tohle je to moje pravé. A těžké chvíle je jen potřeba překonat, dát si laskavost v přijetí nejistoty i omylů. Dopřát si čas, vždyť se pořád učím. I v těch nejhorších chvílích vím, že jsem tam, kde mám být, a že to nakonec zvládnu.

Která zakázka vás dosud nejvíc potěšila nebo překvapila?

Nejvíc mě těší, že jsem si za tu krátkou dobu, co čalouním, vytvořila stálou klientelu. Nikde neinzeruji, a přesto mám neustále dost práce. Což je pro mě projev toho, že se mým klientům moje práce líbí, že je naše spolupráce těší. Mám z toho obrovskou radost.

Co je váš čalounický sen? :-)

Přála bych si mít větší dílnu. Ale jinak si myslím, že svůj čalounický sen žiju každý den. Chtěla jsem změnit svůj život, mít smysluplnou práci, která mě bude naplňovat, svoje ikigai. A přesně to se mi podařilo. Vytvořila jsem si svůj svět.