ÚvodO násNovinkyŽít déle doma a v bezpečí

Žít déle doma a v bezpečí

Novinky | Stále s úsměvem

6. května 2021

S respektovanou organizací ŽIVOT 90, z.ú., a s jejím Gerontologickým institutem, o.p.s., jsme se v nadačním programu Stále s úsměvem setkali již několikrát. Ať už to bylo díky naší podpoře tradičních tematických konferencí s mezinárodní účastí Stáří spojuje, anebo při společné pomoci několika pražským seniorům.

Ti všichni k tomu, aby mohli i přes svá nemalá zdravotní omezení zůstat „u sebe doma“, potřebovali „jen“ nové technologické vybavení a nějakou menší úpravu v bytě, ale hlavně jistotu služby Tísňové péče ŽIVOTa 90. A právě odtud vedla přímá cesta k podpoře rozvoje této služby prostřednictvím tříletého projektu Žít déle doma a v bezpečí, kterým chce ŽIVOT 90 rozšířit její využívání ve Středočeském kraji.

O rozhovor jsme požádali Jaroslava Lormana, který letos v lednu převzal funkci ředitele a statutárního zástupce ŽIVOTa 90 od zakladatele organizace a svého otce Jana Lormana. Ten po třiceti úspěšných letech zůstává nadále na pozici ředitele Gerontologického institutu a Divadla U Valšů.

Vloni na konci léta jsme o Tísňové péči natočili v ŽIVOTě 90 s Vaším tatínkem video. V té době jsme připravovali nominace pro tříleté projekty. Podpora koncepčního přístupu k rozvoji služeb domácí a také tísňové péče se stala pro náš program Stále s úsměvem jednou z priorit.

Můžete nám prosím představit v krátkosti koncept tísňové péče ve vaší organizaci, i tento konkrétní projekt týkající se Středočeského kraje?

Tísňová péče je největší a nejkomplexnější službou, kterou poskytujeme, protože míří přímo do srdce poslání ŽIVOTa 90. Díky ní mohou lidé i ve stáří žít doma a cítit se v bezpečí. Klienti a klientky mají na ruce nebo na krku tlačítko, pomocí kterého se kdykoliv spojí s naším dispečinkem, spolu s čidlem, které samo zalarmuje náš dispečink, když v bytě dlouho nezaznamená pohyb např. když člověk omdlí a nestačí tlačítko zmáčknout nebo si nechá tlačítko položené na nočním stolku a upadne cestou do koupelny. Venkovní verze služby navíc podporuje i aktivní život: klienti a klientky se nemusí bát, že venku upadnou nebo se ztratí a zůstanou bez pomoci.

V roce 1992 jsme službu založili a stali se prvními poskytovali v ČR. Také jsme se zasadili o zařazení Tísňové peče do zákona o sociálních službách. Díky tomu je dnes možné na ni čerpat i příspěvek na péči.

Díky projektu Žít déle doma a v bezpečí, financovanému Nadačním fondem Veolia, budeme moci poskytnout naši službu během následujících tří let minimálně 120 novým klientům a klientkám ze Středočeského kraje.

Jste největším poskytovatelem této služby u nás. Nejsilnější zastoupení máte v Praze. Deklarujete, že jste službou celorepublikovou, ale zastoupení v regionech je řádově nižší. V projektu, o němž hovoříme, uvádíte, že reagujete na zvýšený zájem a poptávku po této službě ve středních Čechách. Jak to vypadá v jiných regionech? Hodláte se tam také aktivně prosadit?

Kromě Prahy, kde je opravdu naše služba nejvíce zastoupena, máme větší počet klientů a klientek hlavně ve Středočeském, Jihočeském a Pardubickém kraji. Díky technologické obnově, kterou naše tísňová péče prošla v loňském roce, můžeme postupně zvýšit počet až na 10 tisíc klientek a klientů. Dispečink tísňové péče se nyní sžívá s novými technologiemi a zapracovává změny, které jsou s nimi spojené, aby služba mohla expandovat do vybraných regionů mimo Prahu. Víme, že situace starých lidí zejména ve venkovských oblastech na hranicích krajů bývá velmi složitá, co se týče dostupnosti jak sociálních, tak zdravotních služeb.

Služby asistovaného života, mezi které patří i služba tísňové péče, jsou nepochybně v souvislosti se stárnutím populace velké a důležité téma. Projevuje se i na této službě již déle než rok trvající pandemická situace?

Pandemická situace ve službách ukázala hned na několik problémů. Upozornila například na problém velkokapacitních pobytových zařízení, která jsou v rámci sociální politiky v České republice dlouhodobě preferovaná, a to navzdory jejich velké finanční náročnosti. Tato zařízení se na několik měsíců uzavřela a jejich klienti a klientky přišli o možnost potkávat se svými blízkými nebo vycházet ven. V některých případech došlo i k nekontrolovanému šíření koronaviru v těchto zařízeních. Ukázalo se tak, že je ještě více potřeba podporovat terénní služby, díky kterým mohou lidé i ve stáří žít ve svých domovech. Tento způsob podpory je navíc efektivnější a umožňuje sdílet péči s blízkými. Z našich zkušeností víme, že většina rodinných příslušníků v České republice dává přednost péči o své blízké v domácím prostředí, dokud to jen jde.

Druhým problémem bylo obecné uzavření společnosti a strach z pandemie, kde nejohroženější skupinou byly nejstarší osoby nebo osoby chronicky nemocné: lidé se báli pustit si někoho cizího do domu, aby nedošlo k přenosu nákazy. I z těchto důvodů byl hlavně na začátku a později v nejhorších časech pandemie patrný určitý pokles poptávky o služby. Věkový průměr klientek a klientů tísňové péče je 86 let, často jde o lidi opravdu opuštěné. Při kontaktu s nimi jsme se ve velké míře setkávali s tím, že měli potíže se zajištěním potravin a nápojů, a také úklidů a bezpečných podmínek ve svých domovech. Díky propojení s dalšími službami jsme byli schopni tyto situace řešit. Pandemie byla a stále zůstává náročná pro pracovnice a pracovníky služeb zejména v terénu, neboť musí dodržovat nejpřísnější bezpečnostní podmínky a chránit sebe i stávající a potenciální a klienty a klientky. Také jsme několikrát zápasili s obsazením dispečinku, když se nemoc rozšířila mezi našimi pracovnicemi a pracovníky.

Jak tuto službu i její rozvoj financujete a jaké jsou Vaše finanční zdroje?

Služba tísňové péče je z velké části financována z veřejných zdrojů, především z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, hlavního města Prahy a krajů a obcí, kde působíme. Tyto zdroje čerpáme zejména na pokrytí personálních nákladů služby. Tím, že je možné účtovat poplatek za poskytování služby, je část nákladů pokryta i z tohoto zdroje. V jeho výši jsme však velmi limitováni skutečností, že staří lidé v České republice mívají velmi omezené finanční možnosti, a jsou zvyklí na sobě velmi šetřit.

Ne všechny položky je možné ze zmíněných zdrojů financovat. Například nákup nových zařízení, které se skládají nejen z tísňového tlačítka, ale i ze stacionárního zařízení s obousměrnou hlasovou komunikací a z čidla nepohybu, je velmi finančně náročný. Musíme jej financovat z individuálního a firemního fundraisingu. Proto jsme vděční za dar a podporu Nadačního fondu Veolia, který nám pomůže zajistit širší dostupnost služby ve vybraném regionu středních Čech. 

Existují u nás nějací významnější poskytovatelé takovéto či obdobné služby? Případně jak se na ně díváte?

V České republice mají registrovanou službu tísňové péče dvě desítky nevládních organizací. Od malých lokálních poskytovatelů, až po ty celorepublikové. Ne vždy se však kvalitou a rozsahem péče dají srovnat. Některé z nich považujeme dokonce za ohrožující. Podílíme se proto na projektech, které mají za cíl formulovat nepodkročitelné standardy poskytování této služby, ať už při MPSV, nebo při Gerontologickém institutu.


Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D. (73´), CEO ŽIVOTa 90. Vystudoval Filozofickou fakultu UK (latina, němčina) a Katolickou teologickou fakultu UK v Praze. Na KTF UK také přednášel teologickou etiku. Zastává se práv starších a starých lidi a LGBTI+ osob. V ŽIVOTě 90 působí od roku 2015. Na pozici ředitele vystřídal svého otce od ledna 2021.

 

ZIVOT90_11

Jaroslav Lorman

 

A0018758_1800px

Čidlo a náramek s tlačítkem